Pátek 13.

No to byl zase víkend... vše to začalo pátkem 13., co by člověk čekal. Já teda osobně pověrčivá nejsem, ale byl to hrozný den. Ráno jsem šla do práce, jak jinak než o 2 hodiny dřív, abych tak stačila udělat vše důležité než začnou řvát telefony a šílené klientky na druhém konci linky budou vznášet nelogické dotazy. Ano, tak vypadá můj všední pracovní den. Nedokážu si ani představit jaké to bude, až skutečně vystuduji a začnu "na ostro" pracovat! Jak nepředstavitelná představa :-) pryč s ní...naštěstí je tato vidina ještě daleko, no teda alespoň relativně.
Abych zas neodbočila do slepé uličky, v pátek jsem byla v práci sama, super, nestíhala jsem a ještě být na všechno sama je výborná průprava na to, jak odolávat velkému stresu! Práce jako na kostele, ječící telefony, neustále přicházející maily, klienti mezi dveřma, no ideální den.
Z práce jsem vyšla před 18, akorát tak abych stihla autobus domů na Moravu, protože jsem se chystala na víkend za tátou, kousek od Brna (no kousek, do takové tradiční moravské vesničky tam někde na konci světa). Samozřejmě, že mi v pátek 13. ujelo metro před nosem, nervózně jsem koukala na hodinky a jen počítala minuty, kdy přijede další a podvědomě jsem propočítavala kolik minut mám na to, abych se dostala na Florenc. Ne jen, že mi ujelo metro, ale také mě na Florenci zastavil nepříjemně vyhlížející revizor, který, když mě zastavil, měl na tváři výraz něco ve stylu : " a teď jsem tě dostal holčičko". Samozřejmě, že jsem musela mít peněženku s lítačkou zahrabanou v krosně, jak debil jsem ji tam lovila asi 5 minut, čímž jsem vyvolala patrné nadšení revizora, který si naivně myslel, že udělí další pokutu. No doklady jsem nakonec vylovila a tím jsem zjevně hluboce zklamala pana revizora, který se jen ušklíbl a nepříjemným hlasem řekl, že mohu jít. Já nešla, já jsem letěla jako vítr... vyběhla jsem dlouhé schody snad po 4 a blížila se k autobusovému nádraží, než jsem však dorazila (o 2 minuty později), tak už byl autobus fuč a já jen proklínala pátek 13., aby toho nebylo málo, tak jsem vystála desetiminutovou frontu ke stánku Student Agency, abych si zakoupila lístek na nejbližší autobus, po dlouhém a nervózním přešlapováním na místě na mě konečně přišla řada - což přineslo další špatné zprávy. Usměvavá slečna za sklem mi s úsměvem na rtech pověděla, že poslední lístek na nejbližší spoj do Brna právě prodala klukovi přede mnou!! Ano, skvělá zpráva, jak jinak....při mé smůle jsem snad ani nemohla nic jiného čekat. Celá rozčarovaná jsem se hrnula orkánovým tempem směrem k další prodejěn lístků, nejenže mě tam čekala další skvělá zpráva - v 19 je vše do Brna vyprodáno, ale aspoň mi prodali lístek na 19:15, celou cestu jsem se jen modlila, aby nebyla na dálnici nějká nehoda, nebo jiná komplikace, která by zabránila mému včasnému příjezdu do Brna, protože to bych nestihla vlak, na který mi navazoval poslední autobus do vesničky naší střediskové. Naštěstí jsme dorazily včas, vlak jsem taky stihla, a autobus také...na jednu stranu super, na druhou, vítejte mezi vidláky! Důchodky na zastávce zase pomlouvaly jak o závod, kdo se vdal, kdo se rozvedl, kdo s kým souloží, kde za kolik a proč?No už jsem si jen říkala - zlatá Praha :-)