Stáří je neodvratitelné...

Tentokrát trošku netradičně, trošku filozoficky, trošku nezábavně. Blíží se nevyhnutelně datum mého narození. Před téměř 23 lety jsem přišla jako malá "kulička" na světlo, tam někde za tou velkou louží zvanou oceán. Jaké to bylo si vážně nepamatuji, ale asi dost bolestivé, teda aspoň pro mámu:-) Tak jako každému mimi mi pomohl na svět nějaký doktor, akorát, že ten můj rozhodně nemluvil česky. Asi by vám řekl: "no comprendo checo" (pro nešpanělštináře: nerozumím česky). Rok letěl za rokem, řekla bych, že na mě příliš rychle a vyrostla ze mě hrozná potvora:) Ano, přiznávám se...
Pořád se snažím rozpomenout (marně), co jsem vlastně za tu dobu dokázala. Když jsem byla menší, tak jsem měla cíle a velké ambice a čím jsem starší, tím méně mi stačí k tomu, abych byla spokojená. To je sice hrozně super, protože to by znamenalo, že jsem nenáročná, ale na druhou stranu tak nemám vyšší cíle...nevyburcuje mě to za něco bojovat, rvát se, jako tomu bylo předtím. Stal se ze mě suchar, který si jen na vše konstantně stěžuje a cítí se strašně nedoceněný:-) aspoň vidíte, kam jsem to po těch letech dotáhla. Je mi pouhých nedožitých 23 let a mám pocit, jako bych měla půlku života za sebou. Že by to snad bylo tím, že v dnešní době čas "plyne rychleji"? Sama nevím, ani jsem se nestačila probrat a bude konec semestru, tak asi na tom rychlém plynutí neco bude:-)
Není ten život strašný stereotyp. Něco je sice na tom: "jaké si to uděláte, takové to máte", ale přece jen, čtvrt života strávíte jen ve škole, někteří i víc, pak jen pracujete a pracujete dokud se nestanete otroky své práce a co pak? Důchod a nazdar...jak depresivní. Jsem obětí dnešní doby!Ale kdo není? Copak je život závod s časem? Asi ano, protože stále si říkám, ty vole, zamysli se, vždyť život je tak strašně krátký.
Teď mi bude 23 a za chvíli až se jednou ráno probudím, tak se kouknu do zrcadla, uvidím tuny vrásek a s úlekem zjistím, že je mi 50 a většinu života už mám za sebou :-D
Čím dál častěji mě přepadá chuť podniknout něco naprosto šíleného. Teda ne že bych nějaké ztřeštěné věci nevyváděla stále dokola, ale chtělo by to něco opravdu extra, abych se přesvědčila o tom, že stále žiju a že mě ještě něco dokáže strašně překvapit.
Nechci tu ze sebe dělat strašně zkušenou slečnu, jejíž hlavní obor je život, ale tak něco jsem zažila. Už i fakt, že jsem přežila požití kyseliny olovnaté, která se dává do automobilových baterek o něčem svedčí :-)
A proto...milí a drazí. Mějte na paměti, že život je:
- jako bomboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš
- je umění kreslit bez možnosti gumovat
- znamená bojovat a zemřít znamená zvítězit...

A proto říkám všem: Bojuj Pikaču, bojuuuj!