Kde domov můj?

Je těžké sama sobě odpovědět, která je vlastně má vlast, můj rodný kraj? Je to snad Mexiko, kde jsem se před 23 lety narodila? Nebo je to tato malá republika, která je v Americe velkým tabu?
Ano, v Mexiku jsem se narodila, moje máma je Mexičanka, ale jsem i já? Nejspíš ne, přestože občas bych chtěla. Nejsem patriot, nebyla jsem tam tak 8 let, s bratránkem sice udržuji konakt, ale tak to je asi vše. Nedá se ani říct, že bych mohla být doopravdickou mexičankou. Nechutnají mi pálivá jídla, natož chili papričky, nepiju tequilu...nenosím sombréro...
Ale miluji právé mexické placky a fazole! Tak aspoň to ve mně zanechalo. Teda samozřejmě kromě druhého rodného jazyka - španělštiny.
Moje mexická rodina je rozrostlá, máma je z velkého počtu sourozenců a strejdové a jedna teta zase mají několik dětí, takže o příbuzné není nouze. Když jsme tam byli naposledy, tak jsem během jednoho týdne poznala snad 50 lidí a při představě, že všichni jsou moje rodina mi tedy běhal mráz po zádech.
Ano, dokáži si představit, že bych tam jednou žila a pracovala. V hlavním měst México D.F. narvaném k prasknutí miliony mexičanů. To bych asi dokázala. Vysoký stupeň kriminality (jeden z nejvyšších v Latinské Americe), vysoký stupeň znečištění vzduchu, vysoký stupeň nezaměstnanosti a chudoby, ale i přesto všechno já říkám ano! Nehledě na všechny nedostatky a zápory je to přeci země bájných Aztéků, kaktusů, tequil a sombrér! Samo o sobě Mexiko působí exoticky, jeho historie sahá do předkolumbovských dob, do dob krutých Aztéků a Máyů, kteří byli válečnými a krvěžíznivými národy (asi jsem po nich něco zdědila). Vybudovali skvostné pyramidy a chrámy, jejich "politický" systém byl propracovaný stejně jako jejich číselná soustava a vytesaní bohové do kamene i dnes budí ohlasy mezi světovými historiky díky svému mystickému vzhledu. Ale nejen historie dělá Mexiko, jako v každé zemi i v Mexiku se na identitě země převážně podílí vlastní obyvatelé. Neplatí je to jen pro Mexiko, ale pro většinu Latinskoamerických zemí. Co člověk to charisma, to úsměv, to ochota, to vtip... je to dost všeobecné konstatování, ale bohužel mám tu možnost srovnávat. Samozřejmě, že narazíte i na hovada, zloděje a jiné kriminálníky, to prostě jinak nejde. Ale když budete mít štěstí, tak si tyto lidi zamilujete a zamilujete si i tuto zemi, která si vás dočista podmaní. Tohle není reklama cestovní agentury, je to realita!
Na druhé straně, od jakživa jsem v ČR, česky mluvím, česky píšu, češkou jsem. V ČR je můj život, moje dětství, můj první den ve škole, můj první vypadený zub, moje první pětka ve škole, moje první láska - zkrátka ty chvíle, co mě utváří. A hlavně je tu moje škola, moje práce a mí přátelé. To víte, že se mi už tolikrát honilo hlavou, jaký by můj život byl tam někde za oceánem? Projevuje se to steskem, pocitem, který Portugalci vyjadřují slovem saudades. Nepopsatelný stesk po vlasti, což však není jediný význam, protože každý si to interpretuje trochu jinak.
Ale abych se dotala k jádru pudla...kde domov můj? Všude! Cítím se doma v každé zemi, která mě přijme za své dítě ať již na krátkou nebo dělší dobu.

Pohádky, ty já prostě žeru!

Za sedmero horami, za sedmero řekami bylo nebylo malé království, ve kterém si spokojeně žila a panovala ropuší královna Mex :-)

Tak si tak bych si představovala začátek své pohádky... A proč zrovna pohádky? No ty přeci miluje každý! Zrovna minulý pátek jsem jela k Charliemu pomoct mu naučit se scénář - no v tom já mám praxi z akvárka, přestože tam byl byl tak trochu jiný žánr a to po všech směrech:) Pohádka Kocour v botách a mě přisouzené role mi padly až na tu princeznu.... Kocour byl fajn, Anča taky ušla, ale ta princezna - ta byla hodně špatná. To mi nejde, vžít se do role těch hodných, milých, rozkošných princezniček. Jéééžiš! Raději nějakou ježibabu nebo loupežníka nebo čaroděje, tam by hezky vynikla moje přirozená zákeřnost! To by byla role pro mě:-)
Každopádně jsou zkoušeli a zkoušeli...a ještě teda zkoušeli, až byly najednou 2 hodiny ráno. To víte, smějete se, je to zábava a čas přímo letí. Charlie byl dost nervozní - není divu, asi bych taky byla, akorát na mně by se to projevilo tak, že bych byla extrémně protivná (a to Charlie byl jen trochu). Přes usnutím jsme ještě opakovali problematické části a hurá spinkat, protože ráno se brzo vstávalo. Když jsem slyšela zvonit budík, tak jsem přemýšlela, zda vstát nebo zůstat ležet a ještě spinkat. Nešlo to, myslím, nechat Charlieho bez podpory, takže jsem ochotně otevřela jedno očičko a hned za chvíli i to druhé, převalovala se ze strany na stranu a snažila se číst scénář :-) domů jsem přijela po 9, čilá jako rybka, dobře naladěná a odhodlaná probudit Zuzu, protože jsem neměla klíče. A také jsem jí vytáhla z postele a mohlo se vyrazit na výlet s Jirkou a pak do Pidi na Kocoura v botách. Je to něco úžasného. Jiný svět, zase ten starý dobrý dětský pohádkový svět. Plný nečekaných překvapení a zvratů, ale vždy končící happy endem. A ta atmosféra, když jste v divadle jen vy (= pár dospělých) a samé děti, které si tam mluví pro sebe, komentují průběh pohádky, tleskají, když zvoní na zahájení představení :-) to se prostě musí vidět. To nelze dokonale vystihnout slovy. Máte pocit, jako byste ten dětšký svět nikdy neopustili. Charlie - nervózní, já - nervózní i za něj...jen co se v sále setmělo, tak mi začala zářit očka ve tmě :-) s nadšením jsem očekávala onen scénář, který jsem se učila den předtím. Charlie byl dobrý, o svých nedostatcích ví, ale byl věrohodný a bylo vidět, že do toho dává vše! A já jsem ta, která to může říct, protože jsem postřehla, co komu kdy v scénáři uniklo...
Nedělní pohádku jsem si však vychutnala mnohem víc. Nebyla jsem ve stresu, sedla jsem si pohodlně, jako hodné děvčátko jsem si před představením skočila i na záchod, tiše se hned usadila a už jen čekala na zvonění, abych mohla společně s dětmi zatleskat :-) a také bylo čemu. Pohádka moc povedená, herci byli skvělí, objevil se jak humor pro děti tak humor pro dospělé a to se mi líbilo! Ale nejvíc (překvapivě) mě učarovala vtipná čarodějnice, ta byla prostě tutová, o tom žádná:-) s tou jsem se naprosto stotožnila:-D takže pro ty, kdo se rádi vracíte do pohodových dětských let, nebo kdo si chcete dopřát happy end alespoň v pohádce, tak právě pro ty jsou tu víkendová představení v Pidivadle. Rozhodně nebudete litovat! A ještě se na konci usmějete a řeknete si : zlaté dětské časy!


Foto: sprostě ukradeno z Charlieho galerie :-) bez vědomí autora!

Čím vlastně budu až vyrostu?

Ha, vtipně položená otázka. Kdybych ji měla brát jako řečnickou, tak bych neměla článek a právě proto to tu budu muset nějak dát dohromady :-( chjo...je to častá otázka. Mex co vlastně chceš dělat, Mex... co vlastně budeš dělat za práci po škole? Mex...co vlastně v s takovým oborem můžeš dělat? Jéééžiš, to je jak u výslechu. Většinou odpovídám, co já vím? A čím víc přemýšlím, tak tím méně jsem si jistá svojí budoucností. Otázka mimo - a kdo v této republice není?:-) ale tak zpět k mé budoucnosti. Znáte to jistě také, ta předškolní léta, kdy si ve školce vysníte, čím byste tak asi chtěli být. Je zajímavé, že mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla být princeznou nebo třeba kosmonautem, což byl u nás tenkrát ve školce hit! Nikolivěk...já chtěla být doktorkou. Teda alespoň na malou chvíli. Pomáhat lidem. Jenže s postupem věku se to měnilo jedna radost, mozek se vyvíjel a praktické hledisko spolu s ním. Asi mi už v útlém věku došlo, že jsou lidi svině a proto mám pomáhát zvířátkům :-D Jako asi mnoho dětí, i mě napadlo, že bych se mohla stát právničkou, proč ne, taky je to jistá pomoc lidem, i když někdy ne zrovna dobrým lidem, ale budiž. A pak už někdy ve školním věku jsem si řekla, že bych mohla být právě buď právničkou nebo překladatelkou. Byla jsem jediná, kdo se chtěl ve věku cca 13-14 let stát překladatelkou. To jsem totiž ještě nevěděla o esenciální rozdílech v pojmech překladatel vs tlumočník. To víte, moc odborné literatury typu Jiří Levý - Teorie překladu (bible překladatelů a tlumočníků) se mi do rukou nedostalo. Ale bavily mě jazyky (hlavně ty cizí) :-))) ehm no a přestože to bude znít jako samochvála, tak jsem měla jisté nadání, nikdy se u mě nevyskytl problém s učením se slovíček nebo gramatiky, dokonce mě to i bavilo!! Ostatním jsem dělala domácí úkoly a vypracovávala pak maturitní témata :-) ale tohle byly asi jediné předměty, ve kterých jsem byla aktivní. Pak přišlo Všeobecné Gymnázium a s ním i další jazyk. Najela jsem na francouzštinu. Měla jsem na výběr ze španělštiny, ruštiny a němčiny a teda vlastně i latiny.... Španělštinu mi máma razantně zamítla, prý bych si tam akorát dělala ostudu a navíc by mě spolužačky nenáviděly...a co tu nechci je nenávist! Ruština, jo tu jsem vždy chtěla studovat, ale bohužel pod vedením šílené rusky by to asi nešlo, všichni mi to rozmluvili. No němčina - asi znáte můj vztah k tomuto jazykolámacímu jazyku...never ever aneb nevermore. A pak už zbývala jen latina a tu jsem si stejně musela dát jako povinně volitelný seminář :-( Ale vraťme se k francouzštině, to mi šlo hladce. Na začátku jsem teda spíš chrčela jako 100 let starý motor od trabantu, ale časem se to samo spravilo. A pak už bylo jasné, že z toho budu maturovat. Za 4 roky jsem se naučila to co ostatní holky za 8 let a učitelka mě zbožňovala pro můj přirozený talent :-)) jééžiš já vím, zase jsem se pochválila, ba dokonce povýšila. Fuj teda!

No a po gymnáziu...hm...Když jsem se ve svých 19-ti rozhodovala co dál, tak jazyky byly pro mě jasná volba. Ono to ani jinak nešlo, protože jsem v podstatě nic jiného neuměla a dodnes ani neumím. Takže jsem podala přihlášky kam se dalo a pak jen jezdila po přijmačkách. Hodně mě zklamalo Brno, kde jsem měla 10ti stránkový gramatický test hotový cca za 15 minut, zvedla jsem se, odevzdala ho a po týdnu mi přišly výsledky - plný počet. To bylo zklamání, řekla jsem ji, do Brna nemůžu, to přeci nemůže mít úroveň, když tam vezmou každého! Olomouc - no o něco těžší, ale také žádná sláva. A pohovor s rodilými mluvčími se jevil jako naprostá fraška. Ale Praha, ta se mnou tedy otřásla v základech a to doslova. Já snad nevěděla ani 10 % otázek. Vše byly střely na slepo, ale postoupila jsem k velkému překvapení a pak na ustním už to byla pohoda. Takže bylo jasné kam půjdu. A co budu dělat - obor překladatelství - tlumočnictví španělština. A to taky už 4. rokem dělám. První rok to byl boj na život a na smrt, půlka spolužáků vyletěla z ročníku a studium bylo demotivující díky přístupu učitelů (a neříkám, že je to teď jinak), ale přesto stále studuji. A co ze mě bude? To nevím ani já sama. Myslela jsem, že studuji to co chci, ale asi jsem byla vedle (asi jako každý druhý student, který má milnou představu o svém oboru). Baví mě spousta věcí, ano, cizí jazyky, hlavně jsem expert přes komunikaci, miluji hudbu a pohádky :-)

Takže jsou tu možnosti - tisková mluvčí, delegátka, DJ, pohádková herečka - k tomu poslednímu, na to jsem vlastně přišla díky Charliemu a nacvičování scénáře na Kocoura v botách. Dokonce mám i video záznam, na kterém vydělám miliony, až bude Charlie slavný...nebo třeba já :-D
Tak a na závěr mohu jen suše konstatovat a obávat se blízké budoucnosti, která se neúprosně blíží! Takže si dobře pamatujte!

Pokud něco neděláte prvotřídně, nedělejte to vůbec. Protože když není něco prvotřídní, nepřináší to zábavu ani užitek. A když něco neděláte ani pro zábavu, ani pro užitek, proč to proboha vůbec děláte?

Že by ta pravá láska?

Tak se vsadím, že spoustu z vás šokoval tento nadpis. Asi vás ale zklamu :-) jako vždy. Nejedná se o nějakého muže, nedej bože ženu :-) ale o mou dětskou, pubertální, stálou a nastávající lásku - HUDBU. Vzhledem k faktu, že jsem byla k hudbě vedena již od útlého mládí, tak je hudba moje silná stránka. A co že mám vlastně ráda? Toho je nesmírně moc, na to by mi nestačil jeden extra dlouhý článek. Ale co takhle to vzít systematicky? :)

Alternativní hudba - ? no jéje, tohle asi není žánr, který bych preferovala. Třeba taková Björk. Tome, určitě jsi to čekal co? Jako björk určitě není špatná zpěvačka (musím to protekčně říct, nebo na mě Tomek přijede až z dalekého Islandu)! Ale nemusím od ní teda všechno, nejraději mám asi All is full of love.

Klasika - jóó, tak to já můžu. Samozřejmě jako vždy jsem dost vybíravá i v tomhle ohledu. Třeba Mozart není vždy můj šálek čaje, ale takovy Rachmaninov to je teda hudbá pro má prasečí ouška :-) no a co teprve Bach nebo Chopin. Hmmm, u toho se pěkně relaxuje, ale také to jako jeden z mála žánrů dokáže vyvolat hlubší emoce.

Metal - no tak to spíš /rozhodně/určitě NE. V mládí jsem dostala několik přednášek od svého praštěného bratrance o skupinách jako je Halloween apod. a od té doby jsem dospěla k názoru, že nemusím zase poslouchat všechno :-) takže hudbu, teda sem tam jen šílené tóny do kterých řve (jak utržený) nějaký týpek, který má zřejmě těžce vychlastaný hlas (nebo o něj chce přijít) - fakt nemusím!

Techno - no tak měla jsem kdysi dávno nějaké to vysmažené období (pouze teda v tom kladném smyslu), ale nějak mě to časem přešlo a už jsem k tomu neměla potřebu se vrátit. A rozhodně bych nevyhodila stovky za vstup na Apocalypsu nebo Sensation white (nemějte mi to prosím za zlé). Dá se vůbec mluvit o nějaké hudbě, i když elektronické? No já vážně nevím. Sem tam se to dá poslouchat, ale pouze v případě, že to není takové to monotónní tuc tuc tuc tuc a také za předpokladu, že jste náležitě sjetí.

House - jo tak k tomuto stylu jsem přivykla až v Praze. Předtím jsem ho rázně odsuzovala. no znáte to, postupně v životě procházíte různými etapami, kdy střídáte jednak svou image, jednak kamarády a pak samozřejmě také styl hudby. Když jsem začala chodit do Valentina, tak jsem mi tento styl přímo zaryl pod kůži. Stahovala jsem si různé interprety a mixy a byla jsem nad míru spokojená, ale pak jsem přestala chodit do Valentina tak smůj nadšený zájem o house pomalu odezníval. Aktuálně si samozřejmě nějaký ten house ráda pustím trsnu (ted jen infromativně, nemyslím tím - trs prs, trs prs..) :-)

Rock - tento žánr byl mojí parketou ve věku 16-18, protože jsem v té době byla ještě stále na Moravě a v té době jsem nechodila na diskotéky (protože jsem ještě neměla řídičák), ale spíš jsem se orientovala na pravá vesnické čochy = pro neznalce totoho výrazu se jedná o vesnickou zábavu s živou kapelou. No to byla zlatá léta, takže to jsem poslouchala převážne Kabát a jiné rockové skupiny. To byly akce, Mex totálně na plech, někde ležící na trávě :-) Mex sedící uprostřed silnice v ranních hodinách...Mex a její první cigareta, atd. Ale o tom zase někdy jindy. Teď jsem Vás chtěla jen navnadit. Takže rozhodně ROCK ano! Protože si vždy vzpomenů na zlaté dospívající časy. A v souvislosti s tím mě napadá....
Byla překrásná noc, taková noc, jaká snad může nastat jen tenkrát, když jsme mladí. Nebe bylo takové hvězdné, takové jasné nebe bylo, že pohlédnuv na ně musel ses bezděky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé. To je také mladická otázka, velmi mladická :-)

Dechovka a cimbálovka - mnozí se z vás asi už teď šklebí, ale já rozhodně ne. Dříve to pro mě nepřipadalo v úvahu, ale pak jsem měla období, kdy jsem tančila lidové tance v krojích a můj pohled se radikálně změnil. Přestala jsem si myslet, že je to hudba, kterou poslouchají jen důchodci a našla jsem v ní jakési neurčité zalíbení, hlavně díky lidem, se kterými jsem tančila. Ráda si sem tam zazpívám jen tak pro sebe, zajuchám :-) a jsem spokojená. Navíc návštěva vinného sklípku kousek od Charlieho na Zahraďáku také jistým způsobem přispěla k oblibě tohoto stylu. Kdo neviděl Charlieho ruku vyprávět, tak o hodně přichází ( Návod na "Ruka vypráví" dle pedagogů lidových tanců = jako když šroubujeme žárovku) Takže teď jen s chutí do toho... Na tých panských lukááách...našel jsem já dúúúúkááááát ....

Pop - náš universal popík, já snad neznám nikoho, kdo by neměl rád pop! Vždyť to snad ani nejde. Navíc pop je snad nejširší žánr, i když má nejkratší název :-) Takže není třeba se o tom dlouze rozepisovat.

Oldies - jak se to vezme! Pro někoho co já považuji za oldies nemusí být starší tvorba a naopak. Ale oldies já zbožnují! Různé písničky z filmů jako Pomáda, Hříšný tanec, na to se zkrátka blbne jedna radost. A hlavně já osobně řadím pod tuto kategorii starší českou tvorbu Haničky Zagorové, Helenky Vondráčočkové, Kájíčka G., Martičky Kubišové, Káje Zicha nebo Míše Davida atd. A kdo za to může? Opět Praha a buzince, není totiž nad českou středu v Termixu. Já dříve rozhodně Zagorku nebo jiné interprety nesnášela, možná proto, že je mládež v mém věku neuznávala. No ale pak mi stačila jedna středa v Termixu a bylo vymalováno. Takže české hity a oldies jsou prostě moje oblíbená kategorie.

A co říct závěrem? Hudba je univerzální řeč lidstva. Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce.

Jiný svět v MHD?

Dneska jsem ráno v tramvaji po dlouhé době sledovala lidi kolem sebe. Většinou jsem mi to nestává, protože si buď čtu celou cestu nebo jen tupě zírám z okna a poslouchám mp3 a pevně doufám, že mě to alespoň trochu probere k životu. Dneska bylo hrozné ráno, jsem přetažená a nevyspaná, což tedy mezi námi není nic nového, ale hlavně jsem se vláčela někam na druhý konec Prahy. Takže jsem cestou na Anděla zvědavě pokukovala po cestujících a u toho si představovala podle oblečení a celkového vzhledu, co ten či onen asi dělá za práci, jestli je svobodná/svobodný, jestli má rodinu... a očima jsem v tom přelétla na chlapíka, co stál u dveří. Zrentgenovala jsem ho od hlavy k patě a odborně naznala, že je to prototyp vězně, jak ho prezentují americké filmy. Obě ruce měl dost potetované, což v těch filmech má snad každý vězeň (nebo jsem snad paranoidní a moc se dívám na filmy?), měl rifle a volnou košili, tmavé nagelované vlasy (což mi přijde taky takový styl a la american jail), decentní strniště na obličeji a hlavně dost výraznou jizvu na tváři. A co bylo podezřelé? Že čuměl hrozně blbě na všechny "mladý" ženský v tý tramvaji, takovým tím "neurčitým" pohledem. Po chvíli co jsem na něj po očku koukala jsem naznala, že jsem asi totálně paranoidní :-) ale tak zábava to byla. Jen co jsem vlezla do metra, tak jsem se pousmála. Přijde mi hrozně vtipné, jak lidi jezdí po jezdících schodech, jedni nahoru a druzí dolů a při tom na sebě tak blbě čumí. Jen co jsem nalezla do vagonu směr Vysočanská, tak se opět aktivoval můj pozorující reflex. V uších mi na plné pecky hrál Kabát a moje oči tikaly po vagónu. Převaha? - důchodci :-) ten co seděl vedle mě smrděl jako takový to starý mýdlo...no zkrátka zase nějaký mýdlový princ :) jiank poprvé jsem viděla na vlastní oči, jak si jeden pán z dalekého východu čte učebnici češtiny... hned vedle něj jsem obdivovala úžasné žluté boty jedné sympatické slečny.

Cesta zpět však nebyla tak veselá, krom toho, že jsem jela 3 zastávky s bandou asi 10ti pubertálních "modelek" ve věku 15-16, tak jsem asi 4 x letěla v tom autobusu směr vpřed. Naštěstí jsem se zaposlouchala do AC DC - Highway to hell a snažila se to zesílit tak, abych nemusela poslouchat ty bludy. V životě jsem neviděla tak zmalovaný holky, ověšený asi 20ti řetízkama, co prst to prstýnek a k tomu tuna make upu na xichtě. Páni, dokonce mě to chvíli vedlo k zamyšlení, zda jsem vůbec normální (zda třeba nepocházím z jiné planety), když se nelíčím tak často a tak moc? Zda bych neměla otevřít svou šperkovničkou a poctivě se ověsit, abych připomínala vánoční stromeček... NE proboha, jen to ne! Raději vypadat jako Fiona od Shreka než vypadat jak šašek a k tomu se tak na veřejnosti prezentovat. Chudák kluk, který seděl kousek od nich. Neustále na něj ukazovaly prstem a hlasitě se smály v domnění, že asi udělají dojem nebo já nevím. Celou cestu jsem měla oči v sloup a odpočítavala sekundy, kdy dorazíme na Vysočanskou. Bylo to nekonečné, jedna slečna do mě neustále vrážela, kdykoli autobusák šlápl na plyn, ale omluva žádná. Napadlo mě, že asi není IN se v autobuse držet :-)

Každopádně si pro jistotu dám delší pauzu od tohoto druhu pozorování! A vy si dávejte bacha na ty, co s vámi denně jezdí v MHD, kdo ví, třeba budete mít štěstí a narazíte na nějakého zběhlého vězně :-)