Mexx je strašně nemocná....

Já se z toho picnu, to se prostě může stát jen mně. V době, kdy to nejméně potřebuji, tak na mě skočí někde bacil a už to jede. To co vypadalo jako lehké nachlazení (které vyhodilo mé hlasivky z provozu) se přeměnilo v kýchání (min. 2 x za minutu), hlasité sloní smrkání, kašlání, blbou náladu a co je to nejhorší? Strašně...ale fakt strašně mě svědí v uších...To je až k zbláznění. A úúúplně nejhorší na tom je, že se tam ani nemůžu poškrábat, protože to poslední co potřebuji je způsobit si hluchotu. I když...mám az sebou 2 semestry znakové řeči, tak bych to snad nějak zvládla :-)
Jediná dobrá zpráva je, že jsem u rodičů a ti mě tak rozmazlují, až se mi sem tam podaří zapomenout na to, jak mizerně mi je! Koukám na filmy, jím (vlastně žeru) :) , piju čaje s citrónem a medem, ležím, facebookuju jak o život a čekám kdy příjde uzdravení či zlepšení stavu. Bohužel do teď se nic takového nekonalo a dokonce jsem pojala závažné podezření, že nic takového ještě nějakou chvíli nepříjde!
Venku je sněhová kalamita... několika centimetrová vrstva ledu už mi málem způsobila smrt :) na schodech, sníh kam se člověk podívá. Jak by řekl Gargame - nenávidím Šmouly, tak já říkám NENÁVIDÍM SNÍH!! To jen tak pro pořádek.

Když přijedou holky ze štatlu a slaví se "svátek"

Ano, přesně tak. Odvodili jste si to sami jen podle nadpisu. Další důvod k tomu vyrazit na drink a pak tančit. Když tu tenkrát byla Beatka na prázdninách, tak jsem jí před prvním Termixem říkala, že kdo jednou okusí, tak nemůže jinak (prosím vás, tohle neplatí pro gaye)! Náhlásila si návštěvu u nás v Praze a to ve ST, prý chce přijet se spolužačkami na Českou píseň. No věřili byste?
Shodou okolností měl Charlie v úterý svátek. I on se řadí mezi davy lidí, které svátek nijak neprožívají natož aby to ještě slavili. Ale slovo dalo slovo a díky facebooku se z toho stala řekněme "veřejná kauza" a začalo se, při příležitosti příjezdu holek ze štatlu, plánovat setkání pod lacinou záminkou oslavy svátku. Já měla ještě ten den výuku španělštiny, takže jsem sedla pak směr Vltavská a v metru narazila na Romana, který jel vyzvednout Beu, Pavlu a Janu. Tak jsem nemohla odolat a jela s ním. Bohužel díky veselým historkám v metru se nám podařilo přejet o jednu stanici a trošku se nám ten příjezd do Pidi - místa konání - prodloužil. V kavárně už to žilo! Hanka, Joe, Kačka, Patrície, Matěj, Charlie, Zuzu, Luky, Karim už byli na místě a vesele se bavili :-) zatímco my se aklimatizovali. Než jsem se nadala, už mi barman Radek podával jablečného berentzena...asi si začnu myslet, že na své okolí působím jako alkoholička, ale zřejmě se nedá svítit. Každopádně jsem zasedla za stůl, ohřála se a začala připíjet na zdraví všem. Po hře - uhodněte film :-) která byla mimochodem dosti vtipná, ale vzhledem k tomu, že mezi námi byli herci, tak i dosti jednoduchá jsme se sbalili na cestu do nejmenovaných pražských končin. Cesta autobusem na Hradčanskou probíhala stejně vesela jako cesta v metru. Já, která jsem si naivně myslela, že už dávno francouzsky neumím, jsem ze sebe vymáčkla (na Karima - kanaďana) francouzsky, že už to nevydržím a nutně potřebuji čůrat. Je vidět, co člověk dokáže v takových krizových situacích. Nicméně jsem si netroufla odběhnout někde za stromek a musela počkat než dorazíme na místo určení. Tam už bylo solidně natříškáno, jako každou středu, takže jsem se rychle propletla mezi známými, kterým jsem za letu vysvětlovala, že teď nemám čas si povídat a že se hned vrátím :-) téměř jsem se ani nedostala ze záchodu protože nějaké "vykrouceniny" (to se prostě jinak nazvat nedalo) drželi kliku záchodu (nevím ani proč - asi aby byli něčím zajímaví), každopádně mě to rozohnilo tak, že jsem po povolení kliky vylítla jak čert (nikoli z krabičky, ale z WC) a začala hystericky ječet, ktere kokot nás tam držel... :-) a to jste neviděli vyděšený výraz těch blbců...hahaha.
Po jednom drinku jsem se odhodlala s ostatníma na parket. To víte, přeci jen bylo trochu později a chtěla jsem si vychutnat své oblíbené zpěvačky jako je Ilonka, Ivetka nebo Hanička. České hity se po půlnoci změnily v mezinárodní hity a na mě začala padat únava. Při představě, že tam budu muset vydržet do páté ranní mi běhal mráz po zádech. Každopádně jsem tančila dál...teda všichni jsme tančili krom Hanky. Hanka se přidala až když většina odešla = právě v tom nejlepším a předvedla s mojí sestrou unikátní vystoupení na bedně. Charlie odcházel v Ne-moc dobré náladě...Katka s Joem se vypařili brzy, a zůstalo to na mě, Hance, Zuzu, Beatě a holkách a teda samozřejmě taky na Romanovi (abych nezapoměla na mužské zastoupení) . Ale myslím, že jsme se s tím poprali docela statečně. Tančili jsme do posledního dechu a sem tam ani ne sami...nějací cizinci se na nás sem tam přilepili, až jsme nevěděli kam utéct. Ve finále už jsme tam byli téměř v celém klubu sami a to byl signál zavolat taxi holkám na Florenc na bus směr Brno a pro nás to znamenalo cestu domů. A jak jsme se těšily :-) spala jsem jak zabitá...a druhý den si vybavuji jen, že mě bolely strašně nohy...a to je jasné....

Chcete-li, aby vás nebolely nohy, musíte mít lepší taneční vlohy... :-))

Za sportem a pitím až do Luhačovic!

Víkend 31.10. - 2.11. byl náročný. Začalo to již v pátek ráno, kdy jsem vstala, pobrala své tašky (a že jich bylo) a vydala se směr hlavní nádraží, kde jsme měla sraz s Danem, Charliem a Jirkou. Zvláštní to skupinka nemyslíte? A kam že jsme to jeli? No to je snad jednoznačné - rychlík směr Luhačovice!!! Já se na tuto cestu připravovala hlavně psychicky několik týdnů. Abych to ujasnila. Já zkrátka vlakem necestovala víckrát než jednou - déle než 3 hodiny, a najednou mě čekala pětihodinová cesta, která začala jak jinak než tragicky, vás to možná nepřekvapí (pokud cestujete často a rádi s ČD), ale mě hodinové zpoždění rozhodilo :-) a to jsem ještě ani neseděla ve vlaku. Zkrátka, já sice byla vybavena na delší cestování - svačina, chytré časopisy, mp3, společenské hry a 3 komedianti - ale 5 hodin je i na mě trochu moc. Dlouho očekáváný okamžik = odjezd, nakonec nastal a já už vytahovala kvarteto. U Jirky se tato hra těší velké oblibě a já ji miluji, protože takové emoce, to člověk skoro nezažije ani u Člověče, napij se! :-)
Kvarteto za chvíli vystřídaly kostky ze hry Pálí vám to? To nás Dan rozsekal. Povykládala bych vám to, ale možná by vám to nepřišlo tak vtipné, takže kdybysme se viděli, tak mi to připomeňte a já vám to záživně převyprávím!
Po kostičkách jsme zahájili čtení chytrých časopisů a navzájem si po chvilkách sdělovali nové poznatky a případně zahájili na daná témata krátké diskuze :-) Jenže číst se nedá věčně a proto jsem naznala, že si můžu číst i v duchu se zavřenýma očima a tak se i stalo. Do pár minut jsem byla tuhá, čehož "přátelé" využili, aby mě mohli vyfotit - bez komentáře. Po zdravé siestě následovala svačinka a pak už jen strohé oznámení paní průvodkyně, že nás vyhodí z vlaku před konečnou zastávkou a budeme muset přestoupit na motoráček. No to jste měli vidět naše výrazy :-)) já motoráčkem jela snad po druhé v životě a měla jsem z toho haló, zatímco kluci (kteří jezdí zásadně pendolinem) raději vzniklou situaci ani nekomentovali. Po příjezdu do Luhačovic nám Dan s úsměvem na tváři stačil oznámit, že nás čeká cesta do největšího kopce v Luhačovicích. No tak co víc si přát? V půlce kopce už jsem lapala po dechu, ale zvládli jsme to, vybalili si věci, uvítali se s Beatkou a Vlaďkou a vyrazili cvičit. Abych se dostala k jádru pudla (v tomto případě k důvodu naší cesty). My vlastně jeli na sportovní víkend (jediný Charlie jel relaxovat). Takže jsme si odcvičili velmi náročnou hodinu pilates pod vedením mučitele Dana a s chutí a bolestmi v rozhýbaných svalech se vydali na večeři. Po večeři jsme zase popošli o kus dál na bowling. Neuvěřitelné, já snad vyhrála nebo co?! Ano, také tomu nevěříte? Já taky ne! Já, totální lempl, který to hrát neumí a k tomu má většinou smůlu jsem házela striky! Po bowlingu jsme dali pár drinků a vydali se na pokoj, utahaní z cesty, jídla, cvičení a bowlingu. Navíc, některé čekalo cvičení od 7.30...ufff, to bylo vstávání, tak moc jsem si poprvé přála být Charliem a moci zůstat v posteli. Ale ne, sebrala jsem odvahu, hned po tom mé staré kosti a vyrazila s ostatními se protahovat. Au au... Po snídani krátký odpočinek, po odpočinku hopsavý aerobik, po kterém se mi rozlilo v těle tolik endorfinů, že jsem měla záchvat absolutní euforie, která se navenek projevila naprostým šílenstvím :-)
Po sprše jsme se vydali na chutný oběd do centra. To jsme si pochutnali! A pak směr kolonáda...smradlavé prameny...žádný spěch, prostě super sobotní odpoledne. Já se vyžívala ve focení všech ostatních, pořád jsem jen vymýšlela, kam bych je ještě postavila a vyfotila...chudáci viděli mé nadšení a ochotně většinou svolili mi zapózovat. Děkuji přátelé!
Po procházce samozřejmě drinčík a dezert. Viva sangría :-) mňam.... u drinku jsme probrali neobvyklá témata a pak jsme vyrazili zpět na hotel, bojkotovali večerní hodinu a vydali se na večeři. Teda pokud to můžu nazvat večeří - ten blivajz co se prezentoval jako čínská směs. Po večeři jsme se uvelebili ještě pohodlněji na židlích a začali si poroučet panáky... jak jinak. Převody metrů čtverečních mimořádně vynechám, ale řešila se třeba i pouta, radiátor, mramorový kachličky atd., takže nic zajímavého :-)
Dokonce jsme ve finále přesvědčili slečnu servírku, aby nám ještě odlila trochu pití do sklenice, hodlali jsme si zahrát Člověče, napij se! Před kterým jsem ještě dostala přes oko botou. Zahrát si přišel i Daník, ale museli jsme to brzy zabalit, protože to nikdo nepochopil :-) takže jsme dali pár her amerického žolíka a pomalu se šlo spát. Ranní vstávání bylo náročné, z postele jsem ve finále vylezla jen já (a byla jsem pak na sebe strašně pyšná) a šla jsem cvičit. Po snídani poslední cvičení a hurá (ironicky) zpět do reality, práce, školy, Prahy...
Cestou jsme si ještě i zabékali celý soundtrack Mamma mia a některé hity Helenky Vondráčkové a hned se nám jelo lépe. Mireček (náš mimořádný osobní řidič) hýřil vtipnými básničkami na Marušku :) a všichni se skvěle bavili - tak to má být!
Takže teď už to víte! Když cvičit, tak pilates! Když lopatka, tak šup s ní do kapes! (zřejmě to dá smysl jen zasvěceným) :-)

Ja jsem z Kutný Hory...

Já teda osobně ne, ale byla jsem tam na výletě. To byla panečku kulturní akce. Tak to probíhá, když se můra Džufyna probudí a najednou zavolá v pátek večer, jestli bysme třeba nejely s Mimí na výlet do Kutný hory v sobotu dopoledne. Co dodat? Čekala náš páteční pařba, ale přeci jen vidina kultury nás natolik nadchla, že jsme to téměř okamžite odsouhlasily! Vstávání krize, ale zvládly jsme to, dostaly se na Opatov a opatrně zasedly do F1 se světoznámým řidičem Džufym. NE, nebála jsem se, nebylo čeho. Navigace byla totiž mocnější než pan řidič, který se bál bučení krav* (viz poznámka pod článkem) a jel podle pravidel. Takže v podstatě jsme byli celou dobu v bezpečí... V Kutné Hoře byla ze začátku trochu zima, ale hned jak jsme vstoupily do Kostnice, tak nás vzrušení z tolika kostí rozpálilo natolik, že po zimě nezbyla ani stopa. Já snad tolik kostí v životě ani neviděla! Impozantní!
Nebyli bysme to "tradiční" skupina, kdyby si náš vedoucí Džufyna nesáhl na kosti za mříží, kde stálo červené na bílém - NESAHAT! Celé se to tam rozhoukalo a já nevěděla, za jakou kost se schovat dřív! Prolezli jsme kost po kosti celý prostor, udělali desítky památečních fotek a pak se prošli hřbitovem, abychom v sobě uchovali tu atmosféru. Po prohlídce jsme se rozhoupali směr katedrála. Na co jsme to nenarazili? Výstava o tabáku pod záštitou Philip Morris, no 4 kuřáci pohromadě - nešlo říci ne. A bylo to skvělé, fantastický design, hlavně ta žlutá pohovečka mě dostala, vtipné názvy cigaret a stylové výlohy neměly chybu. Dokonce jsme si pustili i informační video o zpracování cigaret a hned jsme byli chytřejší! Po výstavě jsme se tedy pro jistotu přesunuli do katedrály - nádhera. Pronikající paprsky tomu dodávaly tajemnou atmosféru, jen škoda, že celkový dojem kazila velká vnitřní rekonstrukce. Tak jsme si alespoň spravili náladu blbnutím s foťákem před katedrálou. Jak by řekla Madonna - Strike a pose. Po náročném kulturním zážitku se šlo na oběd. Po dlouhéééééééé (ano opravdu dlouhé) době jsem měla svíčkovou, moc dobrá! Džufina dokonce zavtipkoval se slečnou servírkou, které věnoval jako bonus - lístek se slevnou 10 kč myslím na psí žrádlo, tak to slečnu naprosto rozsekalo, že se smála několik minut v kuse, ale byla milá, vzala si to, a řekla, že to určitě využije. Když to Džufyna zaregistroval, tak jí ještě věnoval lístek pro změnu na kočičí žrádlo - tak na to už jsem ani já neměla komentář. Po vtipném výstupu v restauraci jsme se navígací pešky nechali donavigovat k autu :-) a pak směr centrum. Kutná Hora je nádherné město! Byla jsem tam poprvé a hrozně mě to nadchlo, navíc nám hrozně přálo počasí. Viděli jsme Chrám Sv.Barbory se zajímavými "chrliči", sem tam poseděli a jen vnímali okolí, tam vlezli, tam vylezli, tam zalezli...zkrátka viděli jsme toho spoustu a to dokonce i Goofovo kolegu z práce!
Takže si pamatujte - když do Kutné Hory - tak jedině přes stříbrné doly!

*tento zvuk ze sebe vyloudila navigace pokaždé, když byla překročena maximální rychlo v obci, slovy padesát kilometrů v hodině :-)

Komaři se ženili, bzum bzum ženili...

Tak a jsem zpět. Nějakou tu chvíli mi to trvalo, ale znáte to... my umělci (další z mých povedených vtipů) nemůžeme tvořit "jen tak", je třeba trochu inspirace. Jak zpívá Neckář: "ale když mě paní múza políbila na čelo, rozhod jsem se zkoncovati s nudou"...
Čím bych začala. Mám toho tolik na srdci, že je tak velké - až mi z toho o trochu vyrostla prsa! ANO, to jde! :-)
Bylo to přesně 24.10., kdy byl den D mojí šéfové Lenky. Druhá svatba (a snad i poslední) se měla konat ve vile Betramka přesně v 11:30 místního času. Sešli jsme se o něco dříve s Daníkem a Zuzu, abychom zajistili překvapení. To víte, když už svatba, tak i se srandou. A že jsem to na svou šéfovou pěkně ušila, haha. Já ani nevěděla do poslední chvíle, jaké bude mít šaty a pak z toho naleštěného BMW vystoupila princezna minimálně o 5 let mladší, zářící štěstím (také ji zářily vybělené zuby - jen na okraj) a vrhající láskyplné pohledy na budoucího manžela (který již ten den stál před oltářem po třetí). Obřad krásný, zpívající operní sólista Vratislav Kříž předvedl své umění v pravém slova smyslu, sotva se do toho lehce opřel, tak mi běhal mráz po zádech a div mi nevyhrkla slza dojetím, ale NE, neděste se! Já na svatbách nebrečím :-) jsem přeci velká holka a vdávat se nehodlám...
První gratulanti se hrnou k novomanželům Nehodovým a my s Danem utíkáme ven, abychom připravili vše potřebné na novomanželské úkoly. Jak jinak, David dostal kouli (jako by jich neměl dost) a my pro změnu vyžadovali výkupné za klíč. Lenka dostala mini symbolický "chomout" vyroben z klíčenek ve formě fotbalového míče a k noze jsme jí položili malý kopačák, aby mohla kličkovat mezi pet flaškami a dokázala tak všem přítomným, že si tohoto fotbalového agenta opravdu zaslouží. Moje šéfová je prostě frajerka. Zvládla úkol na jedničku ve vysokých podpatcích a princeznovských šatech a stačila se u toho i tvářit jako naprostý profesionál!
Po svatbě jsme vyrazili se Zuzu a Daníkem spolu směr domov, vyměnit oblečení, kabelky za batohy s náčiním na večer a hurá do restaurace, kde měla za pár hodin vypuknout velká párty pro pozvané. Zkouška zvuku proběhla bez problémů, opět jsem si "zahrála" na významkou DJ a dokonce jsem se tam i chvilkama tvářila :-)) (opět vtipkuji).
Ani jsem se v tom shonu s nafukováním balónků, podáváním izolepy, volením hudby nestačila opít = základní chyba :-) Byla sice slabá chvilka, kdy jsem se cítila mírně pod vlivem, ale za chvíli to bylo fuč. Sem tam jsem si stihla i na pár sekund zatančit, aby se neřeklo, že se nebavím! Převážně jsem si zpívala a lovila ve svém několika tisícovém archivu písní, co bych jim tak asi mohla zrovna teď šoupnout, abych je dostala do varu. Ovšem nevěřili byste, že největší úspěch mezi "starší generací" slavila píseň, kterou mi přímo přes bluetooth zaslala šéfová - jmenuje se to Jedu na koni - text banální...něco ve smyslu, Jedu na koni...jedu na koni...jedu na koni - jééé-žíííš- šmááá-rjáááá :-) takže tolik kůň.
Ale řeknu vám, já jsem se tam věru neměla špatně. Obsluha se o mě pečlivě starala, k řízečkům mi pan číšník dokonce "podbídl" zda nechci i okurčičku...zvláštní, když to nikomu jinému nenabídl:) pak jsem se dozvěděla, že jsem mu jednou písničkou udělala hroznou radost, tak aspoň něco! Kolem 2 hodiny ranní jsem byla již na odpis a to z následujících důvodů:
A) bolely mě nohy, protože jsem většinou stála
B) neustále mě prudil ženich, že chce Gotťáka - Zůstanu svůj
C) byla jsem přejezená (orgazmického čokoladového dortu)
D) nevyspanost z týdne se projevila
E) a ve finále mě utahal pohled na všudepřítomné opilé svatebčany
F) byla jsem také utahaná z toho jak jsem dostávala záchvaty smíchu, když jsem viděla svoji šéfovou pobíhat v poklusu na píseň jedu na koni... to nikdy nezapomenu :)

Takže po druhé hodině ranní jsem sklidila aparaturu a pomalu se s Danikem a Zuzu vydala rozloučit se! Po zásluze jsme dostali řízečky, koláčky a velké díky za perfektní organizaci svatby. Já byla tak utahaná, že už ani to mě nepotěšilo.... :-)

A co dodat na závěr? Bere te si fotbalistu - zařaďte si Gotta do playlistu! :)